Svět Nippon
Vznik země Nippon
Nebeští bohové darovali Izanagimu a Izanami oštěp vykládaný drahými kameny a přikázali jim dokončit rodící se Zemi tak, aby ji mohli obývat lidé. Izanagi a Izanami uposlechli. Vstoupili na vznášející se nebeský most a začali z něj oštěpem míchat mořskou vodu. Když oštěp vytáhli, slané kapky stékající z jeho hrotu ztuhly a vytvořily ostrov Onokoro. Oba bozi pak sestoupili z mostu na tento ostrov a vystavěli v jeho středu veliký sloup a poblíž krásný palác.
Zplodili celkem osm ostrovů. Vytvořili tak zemi, kterou pojmenovali Ójašimaguni - Velká zemi četných ostrovů.
Když byla božská dvojice hotová s tvořením ostrovů, začala plodit bohy, kteří je měli osídlit. Izanami porodila šest strážných bohů, boha moří, boha hor, boha stromů a mnoho dalších. Třicátý pátý byl bůh ohně. Při jeho porodu se ale Izanami smrtelně popálila a zemřela. Zoufalý Izanagi pohřbil svou družku na hoře Hiba a z jeho slz se přitom zrodila bohyně Nakisawame. Po pohřbu tasil Izanagi meč a uťal hlavu svému synovi, který při zrození zavinil smrt Izanami. Z jeho krve se zrodilo osm bohů a dalších osm se jich zrodilo z různých částí jeho těla.
Izanagi se ale se smrtí své milované Izanami stále nemohl smířit, a vydal se proto za ní do podsvětí. Po návratu domů uvědomil, že se vrátil z nečisté krajiny. Musí vykonat v řece očistný obřad. Ze šatů, které odložil, se zrodilo dvanáct bohů. A dalších čtrnáct jich přišlo na svět, když se koupal. Tři z nich označil Izanagi za své vznešené děti. Byla to Amaterasu, zrozená, když si umýval levé oko, Cukujomi, zrozený z pravého oka a Susanoo, zrozený při umývání nosu.
Nejdříve oslovil Izanagi dceru Amaterasu. Dal jí šňůru s korálky - maga-tama, který měl na krku a řekl jí: "Budeš bohyní Slunce a místo mne se staneš vládkyní na Vysoké nebeské pláni." Pak dodal: "Cukujomi, ty se staneš vládcem záhrobní říše a ty, Susanoo, panuj nad moři."
Amaterasu i Cukujomi splnili otcovo přání, ale divoký Susanoo se vlády nad moři ujmout nechtěl. Postupem doby se choval stále divočeji a začal v zemi působit obrovské škody. Zničil hráze mezi rýžovišti, znečistil palác, v němž žila Amaterasu, a způsobil smrt nebeské tkadleny. Amaterasu se nakonec rozhněvala, zašla do jeskyně a pevně za sebou zasunula těžké kamenné dveře. Nebe i země se rázem ocitly v hluboké noci a zlí duchové, kterých se vyrojilo jako much v květnu, začali řádit neslýchaným způsobem.
Všech osm milionů bohů se proto sešlo na nebeské pláni k poradě, jak nepostradatelnou Amaterasu opět z jeskyně vylákat. S nejlepším plánem přišel bůh Omoi-kane. Nařídil přinést ze země kohouty, které rozsadil okolo jeskyně a neustále nutil kokrhat. Ostatní mezitím pozlatili kameny v korytě nebeské řeky, z hory Ama-no-kana vykutali železo a vyrobili zrcadlo, z korálků maga-tama udělali náhrdelníky, provedli věštbu z kostí jelínka siky a z hory Ama-no-kagu přinesli stromy kusu i s kořeny. Na jejich horní větve přivázali náhrdelníky, na prostřední zavěsili podlouhlá zrcadla a spodní ozdobili útržky bílého a modrého plátna. Takto vyrobenými obětinami mávali za odříkávání modliteb. Mezitím se bůh Tadžikarao nepozorovaně skrčil vedle kamenem zataraseného vchodu do jeskyně a tiše čekal na svou chvíli.
Bohyně Ame-no-uzume, oděná pouze do mechových snítek, rozdělala před jeskyní oheň a začala tančit na dutém kmeni. Údery svých spanilých chodidel rozdováděla všechny bohy k nepříčetnosti a sama podlehnouc strhujícímu rytmu, roztančila se ještě rychleji. Tak rychle, že z jemného mechu se vyhouplo její sněhobílé ňadro. To už žádný z osmi milionů bohů nevydržel a všichni se začali smát tak, že se otřásaly samotné základy nebes.
Schovaná Amaterasu smích uslyšela také a hnána zvědavostí poodsunula kámen u vchodu, aby se zeptala: "Když jsem v jeskyni, celá nebesa halí tma. I země je ponořena v neproniknutelné tmě a vládne na ní zmatek. Co tak rozjařilo Ame-no-uzume a proč se všichni tak hromově smějí?"
Ame-no-uzume jí odpověděla: "Svou přítomností nás poctil velice vznešený a krásný bůh. Na jeho počest tedy pořádáme slavnost."
V tom okamžiku do oka Amaterasu dopadl její odraz v připraveném zrcadle. Podivila se a zvědavě vyhlédla. V tu chvíli dosud schovaný Tadžikarao chytil bohyni slunce za vznešenou ruku a vytáhl z jeskyně ven. Celá nebeská planina i země pod ní se opět rozjasnily.
Bůh Susanoo byl za Trest poslán do vyhnanství do Země četných ostrovů v kraji Izumo. Bylo to zcela pusté a neobydlené místo, ale jednoho dne tam Susanoo přece jen objevil plačícího starého muže a jeho ženu. Zjistil, že to jsou potomci pozemských bohů, jimž nestvůrný osmihlavý drak každoročně zabil jednu dceru a nyní si má přijít pro poslední - osmou. Susanoovi se lstí podařilo draka zabít a v jeho hřbetu nalezl zaseknutý dlouhý ostrý meč. Tělo mrtvého draka v té chvíli zahalila mohutná oblaka, a proto byl meč nazván Ama no murakumo no curugi - Nebeský meč mohutných oblaků. Susanoo tehdy tento bájný meč věnoval své sestře bohyni Amaterasu a sám se oženil s onou dívkou z Izumo, které zachránil život před drakem. Bohyně Slunce Amaterasu si však přála, aby se vlády v Zemi četných ostrovů ujal její vlastní vnuk Hikoho no Ninigi.
Tři posvátné symboly japonské císařské moci
Když odcházel podle mýtů o vzniku Japonska božský Hikoho no Ninigi z nebes na zem, dostal na cestu od své babičky, bohyně slunce Amaterasu, posvátnou šňůru s korálky jasakani no magatama, meč kusanagi a zrcadlo jata no kagami. O zrcadlu mu Amaterasu prý řekla: "Toto zrcadlo si vezmi jako moji duši a uctívej ho, jako bys uctíval mne samotnou!"
Všechny tři poklady pak získal podle pověstí i pravnuk Hikoho no Nigihito - první japonský císař Džimmu. Jsou od té doby důležitou součástí korunovačních obřadů japonských císařů, ale protože s nimi nesmí přijít do styku nikdo jiný než císař sám, není o nich nic bližšího známé. Všeobecně se však uvádí, že zrcadlo jata no kagami měli první císařové jako symbol své moci na císařském dvoře. Od počátku 1. století n.l. mělo být uloženo, v jedné svatyni v Naře a pak od 3. století je prý nepřetržitě v šintoistické svatyni v Ise poblíž Nagoje, zasvěcené bohyni slunce Amaterasu. Podobně o dalším ze symbolů japonské císařské moci - meči kusanagi, který měl kdysi najít bůh Susa no wo v trupu zabitého bájného draka, se tvrdí, že je uložen v šintoistické svatyni Acuta v Nagoji. Bohužel šintoistické svatyně jsou pro veřejnost zavřené, a tak jedině sám císař by mohl vydat přímé svědectví o tom, jaké tajemné poklady tyto šintoistické svatyně opravdu skrývají.
Pověst o posvátném zrcadle symbolizujícím bohyni slunce způsobila mimo jiné i to, že se zrcadlo v Japonsku od nejstarších dob těšilo mimořádné úctě. Byla to přirozeně zrcadla kovová - z bronzu, železa i jiných kovů, protože skleněná zrcadla jsou v Japonsku známa poměrně krátkou dobu. Kovová zrcadla jsou umístěna jako ztělesnění bohyně Amaterasu i v těch nejmenších venkovských šintoistických svatyních a malá kovová zrcátka (o průměru asi 2 - 10 cm) jsou dodnes opatrována v mnoha japonských rodinách, kde se jich užívá například při obřadech na uctění památky předků. Podobně jistě i pověst o posvátném meči kusanagi přispívá k vysoké úctě, jíž se v Japonsku odedávna těší meče.
Příběh o 47 Róninech
Příběh o 47 Róninech začíná v roce 1701 za vlády shóguna Tsunayoshiho. Ten spravoval tehdejší japonskou říši ze svého sídla v Edo (dnešní Tokio), zatímco císař, který měl jen minimální politickou moc, přebýval v Kjotu. V době oslav Nového roku vyslala Tsunayoshi do Kjóta výpravu s mnoha dary jako projev pocty císařovi. Hlavním vyslancem teto výpravy byl lord Akkó Naganori Asano. Protože byl Asano mladý a nezkušený, k výpravě byl umístěn hlavní šógunátní ceremoniář Jošinaky Kirra, který měl sloužit jako poradce. Dobové prameny popisuji Kirra jako muže velmi lakomého a ješitného. Úředník očekával dary a projevy úcty od lorda Asaneho a byl velmi dotčen, když se tak nestalo. Po zbytek cesty (zhruba 2 měsíce) Asaneho urážel a veřejně ponižoval. Jednoho dne překročil hranici únosnosti a lord Asane jej zranil mečem. Vytáhnout zbraň uvnitř císařského paláce bylo něco nemyslitelného. Lord Asano byl za tuto urážku zbaven léna, jeho majetek byl zkonfiskován a byl vyzván, aby spáchal harakiri. Jeho 321 samurajů-vazalů se stalo róniny, samuraji bez pána.
Shógun prozíravě předpokládal, ze většina z nich se bude chtít pomstít. Uvěznil bratra Asaneho a definitivně tak zničil naděje na obnoveni rodu Asane. Zdálo se, ze situace se zvolna uklidňuje. Róninové se rozprchli neznámo kam, z hlavního kapitána Oishiho se stal opilec a pobuda. Špioni shóguna i úředníka Kirra se přestali znepokojovat.
Po dvou letech kapitán Oishi svolal tajnou poradu, které se zúčastnilo 59 Róninů. Ukázalo se, ze lest zafungovala. Bývalí samurajové byli schopni snášet veškerá příkoří a ponížení, jen aby pomstili svého pána. Dvanáct bylo posláno zpět ke svým rodinám a zbylých 47 zaútočilo na sídlo Kirra. V hodinu a půl trvající bitvě Róninové zlikvidovali všech 61 stráží aniž by přitom utratili jediného muže. Kirrovi byla uťata hlava, poté co odmítl se zabít sám. Pak se Róninové odebrali do chrámu Sengakuji. Shogunovi vyslali zprávu, ze očekávají jeho rozkazy.
Shógun Tsunayoshi však nebyl rozezlen. Naopak, hrdinský čin je velmi dojal a tím postavil před těžké dilema. Měl by róniny osvobodit a tím je odměnit za hlubokou oddanost nebo je měl nechat popravit, tak, jak to požadoval zákon? Po 47 dnech vydal rozhodnuti. Kapitánu Oishimu a jeho družině umožnil spáchat rituální sebevraždu seppuku a tím odejit z tohoto světa jako bojovník a ne jako zločinec. Pouze jediný, nejmladší rónin zůstal ušetřen. Byl to ten, který zprávu o posmrtné pomstě lorda Asaneho přinesl shogunovi. 46 róninů bylo pohřbeno v místě svého posledního útočiště, v chrámu Sengakuji.